Okolo Chauki

Než vyrazíme na další trek, prohlédneme si Shatili - historickou vesnici ležící v údolí řeky Argun 3 km od hranice s Čečenskem. Shatili je považováno za jeden z nejlepších příkladů středověké architektury v Chevsuretii. Vesnice nebyla ani tak osadou, jako spíše plnila funkci pevnosti. Pevnost byla vybudována v 8. století na skále, domy jsou umístěny bez odstupu jeden na druhém tak, že obvodové zdivo vytváří souvislé opevnění sídla. V některých domech se dodnes bydlí! Labyrint spletitých uliček a chodeb vede skrze celou pevnost a dalo by se zde bloudit několik hodin. Na vrcholu pevnosti stojí kamenná kaple.
Není divu, že od roku 2007 je Šatili zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO. My v osadě nakupujeme nezbytné potraviny (chléb, sýr a pálenku)... ...a spolu s dvěma Poláky pronajímáme další Mitsubishi Delica vyrážíme do osady Roshka. Cesta vede přes vysoký průsmyk Medvědího kříže, který je jen o něco málo nižší (2676 m n.m.), než sedlo Abano do Tušetie. Se soumrakem dorážíme do osady Roshka. Stavíme stany, vaříme večeři, koštujeme gruzínskou pálenku "čaču" a s údivem sledujeme výletníky, kteří bez čelovky a absolutně nepřipravení scházejí z hor. Korunu tomu nasazuje borec, který kolem nás chvátá kolem desáté večerní s tím, že musí dorazit na hlavní cestu (vzdálenou dalších 8km) a něco stopnout, protože mu v 5 hodin ráno letí letadlo do Tel Avivu. Tak snad to stihnul.
Ráno se někteří z nás probouzí s bolehlavem - gruzínská pálenka čača asi nebude patřit mezi mé oblíbené nápoje :) Sluníčko pálí, hlava bolí a my se v tom vedru kolébáme vzhůru do kopců. Ještě, že jsou kolem nás tak krásně rozkvetlé louky. Definitivně se probíráme až ve chvíli, kdy před námi otevře pohled, který by se mohl rovnat Patagonským Andám. Masiv Chauki je velkým překvapením naší výpravy. Čekali jsme skalnatý masiv, ale takové krásné štíty nikoliv. Přestože je nejvyšší hora masivu Chauki (Asatiani) vysoká "pouhých" 3842 metrů, pohled na strmé skalní věže je úchvatný.
A protože je zdejší krajina tak malebná, rozhodujeme se už nepřekračovat horské sedlo a užít si tuto lokalitu. Poobědová siesta je doprovázena bečením stád ovcí a štěkáním opravdu zlého psa. JHUS5811-2 Poklidné odpoledne je narušeno divokým štěkotem psů a střelbou z pušky. Že by vlci? Po chvíli se za obzor vynořil bača nesoucí poraněnou ovci. Dozvídáme se, že nikoliv vlci, ale jeden z pasteveckých psů na ovečku zaútočil. Navečer se s Kubou vydávám na hřebínek nad údolím.
Otevírají se nám nádherné výhledy na nekonečné travnaté pláně Kavkazu. V dálce svítí ledová čepice hory Tebulos. Masiv Chauki nás však už dál nechce pustit a výhružně nám ukazuje vztyčený prostředníček. No neradi bychom, aby nám takovýto "kamínek" spadnul na hlavu a tak se vracíme zpět do údolí. Západ Slunce nad Chauki.
A tato fotka? Západ Měsíce na dlouhou expozici. Pro srovnání: večer... ...a ráno. A to vše se odráží v modrém zrcadle horského plesa. Stoupáme vzhůru rozkvetlými porosty rododendronů a jsme tou krásou tak nadšeni, že zapomínáme sledovat naši trasu.
A tak se nám stane, že do sedla Chaukis nestoupáme po značce, ale jakousi alternativní trasou. Na klouzající břidlici to opravdu je pěkná makačka. Po hodině a půl tvrdého výstupu však stojíme v sedle Chaukis (3 350 m) a kocháme se výhledy. A to je on! Velký Kazbek, cíl našeho putování. Pětitisícová vyhaslá sopka se vypíná k nebi a my jsme rádi, že jej konečně vidíme. Klesáme se sedla a obdivujeme západní svahy Chauki, které jsou neméně impozantní. Kdyby tyto stěny byly v Evropě, jednalo by se bezesporu o velmi oblíbené lezecké lokality.
Nemáme lezecké vybavení a tak si alespoň zaboulderujeme. Po proudu. Dvojhlavý býček :) Náš trek končí ve vesnici Juta.Přestože je trek kolem Chauki dlouhý jen něco málo přes 20 km, byl překvapením výpravy. Pohoří je nesmírně malebné a všem nám učarovalo. Trek se dá nalehko ujít za 1 den, ale doporučujeme opět dva dny - na kochání. Scházíme do údolí a je nám tak trochu líto, že už zase vidíme pompézní výdobytky civilizace - hotely, haciendy a spousty aut.
V Jutě sice pálí domácí víno i čaču, ale sehnat odtud odvoz do Kazbegi je celkem kumšt (možná proto, že gruzínci slavili nějaký svátek a všichni přítomní byli značně pod parou). Do Kazbegi neboli Stepancmindy nás nakonec odvezl pán, ze kterého se vyklubal místní guvernér :) A nejenže byl velice milý, ale také nám dohodil perfektní ubytování u paní Niny. A protože jsme byli vyhládlí jak vlci, paní Nina nám navařila královskou večeři. Co se podávalo? Velký hrnec polévky, chinkali (bramborové "tašky" plněné mletým masem), badidžany (lilek nadívaný pastou z vlašských ořechů a česneku), vynikající saláty... A také chačapuri - chlebové placky nadívané domácím sýrem.
A takto to dopadlo :o) Pak jsme se dosyta vyspali na postelích (světe div se!), abychom následující den mohli vyrazit do ulic Stepancmindy a poté se pokusit o dobytí Kazbegu.