Horská Tušetie

Bylo nás 6 - Martin, Ondra, Ines, Pavlína, Kuba a moje maličkost. Děvčata nás o týden později musela opustit a vrátit se do práce, ale v Tušetii nám dělala milou a veselou společnost. A nesmíme zapomenout na Paatu, našeho dvorního řidiče. Sehnali jsme ho již na autobusovém nádraží v Tbilisi, kde jsme hledali maršrutku. Částka, kterou po nás chtěl za přepravu do Horské Tušetie, byla nejprve velice přemrštěná. Až poté, co jsme ho poslali do háje, nahodil mnohem příjemnější cifru. A pak už jsme mohli nerušeně vyrazit i se zastávkou na kafe u něho doma v městečku Akhmeta. Zastavili jsme také u kláštera Alaverdi z 11. století. A pokud se divíte, co za nejnovější módní objev to máme na sobě, vězte, že jde o povinnou výbavu do útrob klášterního kostela. A komu je tento kostel zasvěcen? No samozřejmě - svatému Jiří!
Ve srovnání s olbřímí katedrálou v Tbilisi byl prostor skromější... ...ale prožitek o to silnější a pravější. Zaujalo mne, že průčelí kostela nevévodil Kristus Pantokrator (světovládce), jako ve většině pravoslavných kostelů, ale Panna Maria. Na dotaz jsem dostal odpověď od ctihodného popa: "prostě je to tak, jsme výjimeční". Mniši ve zdejším klášteře již po staletí pěstují vinnou révu a víno z tohoto kláštera patří mezi vyhlášené. Region Kachetie, ve kterém se klášter nachází, je známý zejména pro odrůdu silného a vynikajícího vína Saperavi. Ale dosti již bylo nížin...vzhůru do hor! Cesta do Horské Tušetie přes sedlo Abano ve výšce 2850 m se řadí mezi nejnebezpečnější horské cesty světa a sedlo je zároveň nejvyšším sjízdným sedlem v Gruzii.
Lesy postupně mizí v roklinách a my vesele stoupáme klikatými serpentinami vzhůru... ...až do chvíle kdy na Paatově Mitsubishi (Delica) praskne chladič. Ale Paata je srdnatý řidič a bez boje se nevzdává. A tak co chvíli zastavujeme a chladíme žhavý motor. Časté zastávky mají jednu výhodu - můžeme se kochat okolní přírodou. Do krajiny pod námi ale pro značnou oblačnost nevidíme.
V sedle Abano (2850 m). Sedlo protíná jeden z hlavních hřebenů Velkého Kavkazu. Je tu kosa! Za sedlem se rozkládá historická oblast zvaná Tušetie, od okolního světa izolovná nejen horskou hradbou, ale i mnoha věžemi. Tušetie - líbezný kraj na hranici Gruzie s Čečenskem a Dagestánem, jehož osu tvoří řeka Pirikiti Alazani. Kraj plný hor (kdo by to tušil?), divoké přírody, rodových věží, pastevců... ...a dobytka samozřejmě.
Centrem celé oblasti je vesnička Omalo, kterou trvale neobývá ani sto lidí. Většina obyvatel zde totiž žije jen přes letní sezónu a na zimu se stěhují do nížin za hory. Nad Omalem se vypíná pevnost složená z tradičních kamenných rodových věží. Tato památka se dočkala rekonstrukce i díky nadšencům z ČR, jimž za vynaložené úsilí patří díky. Rodové věže jsou v Tušetii (podobně jako ve Svanetii) důkazem, že i horalové se v minulosti museli bránit. Ať už před nájezdníky, nebo před sousedy z vedlejší vesnice. Krevní msta se v tomto zapomenutém koutů světa praktikovala donedávna (někde zřejmě i dodnes). Značnou část Tušetie pokrývá chránéné území. Horní hranice lesa zde dosahuje do naadmořské výšky 2600 metrů. Lesy tvoří mohutné borovice.
Nad hranicí lesa začíná oblast nádherných horských luk, jejichž pestrost a vydatnost ve mně budí úžas dodnes. Orchideje... ...rozkvetlé rdesnové louky... ...modrásci... ...i ťuhýci a další menší ptactvo. Zarazila nás nepřítomnost dravců a velkých savců. Endemitické druhy kozorožce dagestánského a kozu dagestánskou jsme bohužel viděli jen na trhu ve Tbilisi...v podobě suvenýrů z jejich rohů :(
Jeden z důvodů malého množství divoké zvěře v Tušetii bude intenzivní pastevectví v oblasti a také fakt, že během válek v Čečensku v podstatě probíhaly boje i zde (na fotce zbytek z letadlové pumy). Za ostrými břidlicovými štíty Velkého Kavkazu se totiž rozkládá autonomní oblast Ruské federace Čečensko. V této příhraniční oblasti proto není výjimkou potkat gruzínského vojáka v uniformě...jak se svým synkem chytá ryby :) Pastevectví je v oblasti velice rozšířené... ...dokonce alpská Milka se sem zatoulala :)
I sýrem vás na cestě podarují. A tak putujeme horskou Tušetií a postupně míjíme osady Dartlo... ...Kvavlo na kopci nad Dartlem... ...kde potkáváme přátelského koníka... ...osadu Chesho s vojákem-rybářem...
... a poslední z osídlených - Girevi. V Girevi stojí i malá hospůdka, kde si dáváme pivo předtím, než dočista opustíme civilizaci. Z gruzínských piv nám nejvíce šmakovalo Natachtari. V Girevi je také vojenská stanice, kde se musíte zastavit a zaregistrovat. Vojáci nám vystaví lejstro, ve kterém se údajně píše (v gruzínských klikyhácích), že jsme pod ochranou gruzínské armády. Komunikujeme samozřejmě v ruštině i když pár gruzínských frází nás Ines také naučila. Takže "didi madloba", děkujeme a jdeme dál. Vzůru do divočiny!
Tušetská údolí jsou nádherně poklidná, všechna stejná a přece jiná. Počasí nám vyšlo neskutečné - i v této výšce okolo 2600 metrů je pořádný pařák. Proto plechovka piva z Girevi opravdu bodne :) Stejně tak jako koupel v ledové říčce. 164
A když se Slunce kloní za obzor, stavíme stany... ...abychom mohli spočnout pod noční oblohou bez světelného smogu. První den cesty od Girevi jsme dokonce ani stany nemuseli stavět - nalezli jsme rozestavěnou horskou chajdu, kterou jsme okamžitě obydleli. Na cestách potkáváme jen vojáky, pastevce a sem tam skupinku turistů (asi jsme měli štěstí, ale očekávané davy se nekonaly). Také velká stáda ovcí na mohutných úbočích hor (najdete je?).
Následující den nás čeká výstup sedlem Atsunta. Nalehko vycházíme nad údolí, abychom získali přehled o okolních horách. A po chvíli čekání se z mraků vynořuje nejvyšší štít zdejšího pohoří... ...4492 metrů vysoká Tebulosmta (neboli Tebulos) - nejvyšší hora Východního Kavkazu, nejvyšší hora Čečenska a oblíbený horolezecký cíl. Ale na nás už se těší o tisíc metrů nižší sedlo Atsunta.
Následující den brodíme řeku Alazani... ...a stoupáme o 1000 výškových metrů nad údolí... ...do sedla Atsunta (3431 m n.m.), které leží na hranici Tušetie a Chevsuretie. V Chevsuretii se vaří mraky. Pořizujeme proto vrcholové foto a míříme dolů.
Po břidlicových terasách pokrytých tisíci květy. V životě jsem neviděl na břidlici tolik květin. Dokonce i sama břidlice jako by chtěla kvést! Až po 4 dnech treku nás potkává déšť. Úsměvy nám však z tváří nemizí...
...a i úšklebky při večeři jsou fingované, většinou jsme si pošmákli :) Deštivá krajina je úžasná. Ten večer stavíme stany vedle stanu židovského rabína (zřejmě), jeho syna a jejich gruzínského průvodce. Poslední den treku scházíme do údolí řeky Andakistskali. Z oblačných výšin na nás shlíží velký Tebulos.
A jak vidno, už jsme zase v civilizaci. Chajda je sice chatrná, ale solární panel má :) Míjíme pevnost Mutso... ...obdivujeme krásné erozní rýhy... ...a pak se nám podaří stopnout Kamaz... ...který řídí bodrý chlapík jménem Tamaz :) A ten nás poposune do městečka Shatili, kde náš první trek končí.
V Shatili naše společná cesta s Ines a Pavlínou končí - děvčata musí zpět do roboty. A tak se s nimi loučíme a děkujeme za příjemné společně strávené chvíle. Holky ujíždějí s Tamazem ku Tbilisi... ...a my se po krátké zastávce v Shatili vydáváme na další trek. Trasa z Omala do Shatili je cca 60 km dlouhá a my jsme ji zvládli za 5 dní. Dala by se ale bez odpočinkového dne ujít v pohodě i za 4 dny, ale pokud se chcete kochat, 5 dní je akorát :) A jistě mi dáte za pravdu, že je čím se kochat!