Jelikož do Česka přišla pořádná sněhová nadílka, rozhodli jsme se podniknout víkendovou túru z Olomouce na Králický Sněžník. A když na Sněžník, tak se sněžnicema!

Do Starého Města pod Sněžníkem jsme dorazili vlakem, následně jsme jeli autobusem do Stříbrnice. Čekání na bus využil Habík k výměně riflí za praktičtější oděv.

Sotva nás bus vyklopil, už nás zvou na pivo. Nemáme to srdce odmítnout :)

Pivo prokládáme výbornou zelňačkou, nikam nespěcháme, klasika.

Z hospody vyrážíme prudým svahem nahoru. Jasna se ujímá vedení, tvrdí že to tu zná a žene nás zkratkou, mimo žlutou turistickou značku ...

... přes všemožné překážky ...

... přes výživnou sjezdovku ...

... až k chatě Návrší. K naší smůle mají ovšem zrovna dneska zavřeno, a tak jsme nuceni pokračovat dál bez občerstvení.

Pěkně jako husy v řadě za sebou.

Rozhodli jsme se opustit žlutou značku a užít si pochod panenskou přírodou.

Zkratka, kterou jsme zvolili, nám nakonec dala pekelně zabrat.

Najít správný směr nebyl problém ....

Problémem bylo obrovské množství sněhu, ve kterém jsme se i ve sněžnicích bořili po pás ...

... někdy i víc. Tenhle úsek nás stal obrovské množství sil, ale taky jsme si užili kupu srandy :)

Takhle vypadá pravá zima.

Konečně nahoře na červené turistce.

Opět husím pochodem dál a dál, směrem k Sněžníku.

Původní plán dojít na vrchol ještě dnes jsme zamítli a jali se hledat místo kam složit hlavu. Padl nám do oka tenhle krásný plácek.

Habík sundává bundu, prý mu stačí svetr.

Pěkně ušlapat sníh ...

... postavit stany ...

... zaházet sněhem ...

... a je to!

Čermi se zahřívá kopáním díry. K čemu? To ví jen zasvěcení... :)

Vařiče jsou těžce zkoušeny, okolní teplota klesá pod -20°C. Poloprázdná bomba po chvíli zhasíná. Naštěstí mame ještě jednu plnou a na té se nakonec daří uvařit nějakou tu večeři.

Foukat netřeba, než dopravíme lžičku k puse, jídlo schládne.

Na spánek je ještě brzy, k tomu pořádná zima, takže nápad zahřát se večerním výšlapem na Sněžník všichni vítáme. Nakonec jsme to pro sílící vítr otočili u sochy slona, která zde stojí od roku 1932. Následoval návrat do stanů a pokusy o spánek.

Čekalo nás mrazivé probuzení.

Ve stanu to ale zas tak hrozné nebylo, i když nám zmrzlo úplně všechno včetně chleba.

Čermi si dal noc pod širákem.

Přežil a zkouší zapálit tuhý líh, nicméně sirky i zapalovač v tomhle mrazu nějak stávkují.

Nezbývá než nasadit sněžnice a vyrazit opět k vrcholu Sněžníku.

Sněhu je kupa!

Vychází sluníčko.

Z Liechtensteinovy chaty, která zde stávala od roku 1912 do roku 1971, kdy byla zbořena, zbyly jen základy a sklepení.

Výhledy směrem do Polska, v pozadí vystupují Rychlebské hory.

Pohled k jihovýchodu.

Pokračujeme vzhůru směrem k vrcholu.

Habík u pramene Moravy v nadmořské výšce 1390 m.

Tudy do údolí stékají vody Moravy.

Cestou k vrcholu bojujeme nejen s vysokou sněhovou pokrývkou ...

... ale také se silným větrem.

Jsme na vrcholu Králického Sněžníku (1423,7 m n.m.). Vítr je tak silný, že se sotva držíme na nohou.

Proto zahajujeme rychlý sestup.

Jasna a počínající omrzliny ve tváři, které je neradno podcenit. Proto jsme ji následně obalili šálou.

V lese bylo o poznání lépe.

Sestup na sněžnicích je vskutku labužnickým zážitkem :)

Ne, nezavolali jsme si horskou službu, abychom byli rychleji v údolí, to jsme jen natrefili na její skútr.

Z červené značky jsme to střihli lesem na žlutou. Ta pokračuje do Dolní Moravy po asfaltové silnici a tak můžeme sbalit sněžnice...

... a vybalit vodku. Jak jinak než ukrajinskou!

Morava.

Vesele, vesele, žít se má vesele!

Účastníci akce: Jasna, Čermi, Habík, Fenek, Alča, Papoun.

Radostné válení ve sněhu.

A následná vyprošťovací akce.

V Dolní Moravě jsme hned u sjezdovky zapadli do hospody. Guláš a pivo byla správná volba.

Nic jiného tady širokodaleko nečepují.

Pryč s všedními účesy!

Z Dolní Moravy jsme vyrazili tímto stylovým busem do Králík. Řidič se s tím nijak nemazlil a přísně to hrnul středem silnice.

Interiér letitého vozu.

V Králíkách jsme přesedli na další autobus do Zábřeha. Jelikož autobus dělá zajížďku do Písařova, stihli jsme na Kocandě s Papounem vyskočit, zkontrolovat v místní hospodě hokej, nakoupit tekutiny na další cestu a za 7 minut už jsme zase seděli v onom buse a uháněli k Zábřehu.

Cesta do Zábřeha ubíhala ve veselém duchu, jak jinak :) Pak nás ještě čekal osobáček do Olomouce, kam jsme dorazili pozdě večer. Unavení, ale šťastní, že jsme si užili pravou zimu na horách.