*15.8.09* Z Ťačeva odjíždíme do Usť Čorné. Původně jsme měli od Papáje slíbený minibus, ale onemocněl nám a tak jsme se museli spokojit s maršrutkou.

Na návsti v Usť Čorné mají krásnou kašnu s Olgojem Chorchojem:-)

Usť Čorná je narozdíl od Koločavy moc pěkná a udržovaná horská vesnice, stejně jako sousední Lopuchov. Za svou výstavnost vděčí německému osídlení.

Jako každá polonina má i Svidovec krušný nástup. Z Usť Čorné se chceme do večera vyšplhat aspoň o 800 výškových metrů na poloninu.

Cestou obdivujeme krásy přírody: tohle je tuším kamzičník Columnův (Doronicum columnae).

Opět hořec tolitovitý (Gentiana Asclepiadea).

Kromě kytek potkáváme samozřejmě borůvky, jejichž barva se okamžitě projeví na našem chrupu.

Konečně jsme vylezli z lesa na horské louky...

...kde se volně popásá několik polodivokých koní.

Stany stavíme v příjemném sedle poblíž lesa a salaší.

To je bašta:-)

Jako každý další den jsme i dneska zpívali jídelní hymnu Za chleba dar.

Dobrou chuť!

Zničehonic se kolem nás prohnal nádherný vraník, kterého jsme nazvali Černý blesk. Po chvíli cválal zpět, ale tentokrát na něm seděl mladý bača, samozřejmě zkušeně bez sedla.

Večer se jdu s Verčou projít na kopec nad naším kempem.

Hory osvícené zapadajícím Sluncem jsou překrásné.

Na obzoru se tyčí hora Tempa (1621m)- první výrazný vrchol Svidovce.

Tempa je nádherná hora, velmi mi připomíná velkofatranskou Ploskou.

Západ Slunce nad horou Topas na polonině Krásná.

*16.8.09* Ráno se s Kájou časně probouzíme a jdeme se podívat na východ Slunce. Cestou vidíme i slyšíme stádo oveček, které bačové odvádějí na nové pastviny.

Východ Slunce nad Svidovcem.

Kochání...

Hřebeny poloniny Krásná.

Karpatské hvozdy se noří z ranních mlh.

Tam bude medvědů:-)

Když se dostatečně nasytíme snídaně, sbalíme se a pokračujeme v naší pouti.

Za naším tábořištěm scházíme do hlubokého sedla, kde dáváme sbohem lesům a čekají nás míle a míle travnatých polonin.

Tyhle koně vypadaly, jakoby měly nějaký sněm.

Temný stín Tempy se tyčí nad malou postavou Káji. Ten šel vždycky před náma- bolelo ho koleno a nechtěl zdržovat.

Vysluněné svahy hor se jen hemžily ještěrkama a každá si Konyho hned zamilovala :-)

Tahle byla obzvláště povedená.

Protože jsme neměli vodu a všichni nám tvrdili, že voda na hřebeni není (což vůbec nebyla pravda), vydali jsme se po dlouhých úbočích Tempy k prameni.

Kája Krakonoš s bolavým kolenem jako jediný zůstal a hlídal batohy.

No co vám budu povídat- cesta pro vodu nám zabrala něco přes hodinu a pořádně nás zřídila. A ještě k tomu o kus dál jsme si všimli mnohem bližšího pramene. Ale co už, vodu jsme měli a zážitek taky:-)

Vrchol Tempy jsme obešlii, protože se nám po našem výkonu nahoru nechtělo (ale výhledy z tama určitě stojí za to). Otevírají se nám nové scenerie travnatého hřebenu Svidovce.

Cestou od Tempy.

Za vrcholem Kurtiasky se nám konečně otvírá pohled na celý hřeben ležící před námi. V dáli se tyčí dvojvrchol Bliznice a hory se táhnou do nekonečna.

Všeci žvýkají čokoládu. Kája totiž vzal několik kilo čokolády z Olomoucké Zory a moc se nám to hodilo. Prostě jsme jedli a jedli:-)

Po hřebeni bohužel jezdí spousta Gruzaviků, Zillů a jiných obřích náklaďáků, které sem vozí turisty i místní. Cesta podle toho vypadá.

Ne, tohle není naše. To jen místní chlapi vyrazili do hor trochu vodky popít.

Hluboko pod námi se pase další stádo koní.

Putujeme do podvečera a nacházíme pěkný kempplatz v údolí pod vrcholem Unhariasky.

K tomuto kempu se taky váže historka: Káju po dlouhém dni dosti bolelo koleno a tak se rozhodl, že do kempu nebude sestupovat s baťohem, ale shodí ho z příkrého svahu dolů. Nedal si to rozmluvit a už si to jeho 30kg batoh řinčel dolů. Odnesly to flašky s vodou, některé součásti batohu, ale co hůř- po cestě z kopce z batohu vyskočil Kájův drahý mobil. A tak Kája chodil po svahu nahoru a dolů a hledal a volal, ale mobil nikde. Ani s pomocí nás ostatních ho nenašel...pro tento den byl mobil beznadějně ztracen... (pokračování za chvíli)

Místečko to bylo krásné, akorát nás otravovaly mušky pičurky, které se na nás v hejnech slétly.

Večerní pohoda u táboráku. Samozřejmě nechybělo békání (obzvláště pohádkových písniček) za doprovodu foukací harmoniky.

A krásně čisté, hvězdami poseté nebe nad námi. Sem tam taky spadl meteor (jeden malý je zachycen v horní části snímku).

*17.8.09* Ráno vstáváme brzo- jedinou nadějí pro Kájův mobil je, že mu bude zvonit budík. I rozestavili jsme hlídky po celém kopci a s napětím čekáme na 7:00. CrrrrCrrrr! Verča ho našla první! A ponaučení? Nikdy nenechávej gravitační sílu matičky Země tahat věci za sebe z kopce dolů. Tvoje cennosti mohou skončit na místě, kde je už nikdy nenajdeš.

Snídaně byla dnes obzvláště vypečená- čerstvé borůvky umí s ovesnou kaší zázraky.

Po ránu si dáváme osvěživou koupel v potoce. Při zpáteční cestě potkáváme velké stádo ovcí, kozla a dva bače...

...kteří mi ochotně zapózovali.

Unhariaska (1707m) je na metr stejně vysoká jako nejvyšší vrchol Malé Fatry, Velký Kriváň.

Den je jak vymalovaný a cesta nám rychle utíká.

Už se blíží další vrchol, který končí na -iaska: Troiaska (1702m).

Tož to jsme my všeci!

Široké výhledy nemají chybu.

Pohled z dalšího vrcholu- Dohiasky (1761m) na cestu za námi.

Na Dohiasce je tak krásně, že se tu vyvalíme a dáváme oběd.

Nalevo se už ukazuje nejvyšší hora Ukrajiny Hoverla a vedle ní Pietroš. Napravo od kříže je náš dnešní cíl- Bliznica.

Dokonalou idylu místa ničí zas jen ty náklaďáky a teréňáky...

...a pupkáči, kteří z nich vystupují.

Ve velkém ledovcovém karu pod vrcholem Dohiasky se nachází největší ledovcové pleso Svidovce.

Je u něj taky tábořiště a dosti lidu, takže k němu nescházíme a pokračujeme dále po hřebeni.

Další z pěkných horských ples pod hřebem.

Meandrující říčka.

A to je naše výtečné soukromé jezero.

Hned jsme do něho naběhli a přestože bylo ledové, báječně jsme se vykoupali. A to bahýnko!

Kája opět perlil: když jsme vylezli z vody, vytáhl z kapsy naditou peněženku:-)

A tak se všechny ty hřivny, dolary, eura a koruny sušily na horském sluníčku.

Cestou zpátky od jezírka obdivujeme skutečně mohutný ledovcový kar pod vrcholem Dohiasky.

My pokračujeme v dál....

Strmá a vznešená Bliznica. Blízká a přece vzdálená. Nejvyšší z vrcholů polonin.

Přiházíme k odbočce na turbázu Drahobrat, od které vedou lyžařské vleky na hřeben a celkově ruší dojem neporušené přírody.

Od turbázy Drahobrat začíná namáhavý výstup pod Bliznicu. Naším plánem totiž je vyspat se co nejvýše a na východ slunce vylézt na vrchol.

Místo na stany jsme našli sice na jemně exponovaném terénu na Zubech Bliznice...

...ale rovinka tam byla luxusní a výhledy z orlího hnízda neměly chybu.

Doslova na dosah ruky se tyčí a Hoverla (2061 m) a Pietroš (2020 m). Na takovémto místě by jistě nebylo příjemné potkat bouřku, naštěstí se bouřkové cumulonimby rychle zmenšovaly.

Fučelo tu teda pořádně a tak jsme si každý pořádně cvakli...

...a bylo po problému.

Západ Slunce nad kopci Svidovce (nebo Slívovce?)

*18.8.09* A pro změnu mrazivý úsvit. Kosa byla solidní, ale mých 8 vrstev oblečení si s ní hravě poradilo:-)

Úsvit na Zakarpatí.

Přelezli jsme Zuby Bliznice a stoupáme na samotný vrchol.

A už jsme tu. Výška 1881m, trošku fučák, kopce jako na dlani pod námi a...

...Slunce vstávající z ranní inverze.

Zakarpatští velikáni: Hovela a Pietroš.

Na vrcholku světa.

V moři oblaků.

Když pohlédneme na západ, vidíme dlouhý a pravidelný stín Hory.

Ranní ptáčata.

Svidovec při východu.

Anička při východu.

A už scházíme zpátky ke stanům- snídaně volá.

Rozeklaný hřeben Zubů Bliznice, nebo taky zcela neukrajinsky Dent d´Armes, pod kterým jsme nocovali.

Tom s Terkou v závětří svého stanu kuchtí snídani. Poté balíme své sakypaky a už s plnou polní pokračujeme znova přes vrchol Bliznice dál v naší cestě.

A ještě jednou Zuby Bliznice, tentokrát dopolední.

Na vrcholu Bliznice potkáváme skupinu čechů, tentokrát ze Zlína.

Na vrcholu jsme také potkali baču, který hlídal své stádo...

...a ovčácké psy. Tihle hoši jsou cvičení na nahánění a ochranu stád. Proto mají kolem krku ostnatý obojek proti vlkům.

Většina ovčáckých psů co jsme tu potkali však byla milá a přátelská.

A co jsme na vrcholu ještě potkali? No přece všudypřítomné lindušky!

Cestou z Bliznice.

Bizarní tvary formované horským podnebím.

Dole na loukách se pasou stáda krav a tam taky potkáváme dalšího baču- Vasila Popoviče.

Poté, co jsme mu věnovali krabku Startek, stala se z něj sdílnost sama.

Napsal nám i svoji adresu, kam mu máme poslat fotky a pořád nás zval k němu domů.

A nakonec se s námi vyfotil.

Podle Vasilova popisu jsme hledali jeho salaš, kde měl být jeho syn, který by nám prodal mléko.

Povedlo se: uprostřed zdánlivě opuštěných salaší byl jeden domek obydlený.

Tady žije Vasil se svou ženou a synem...

...který nám ochotně prodal čerstvé mléko. Bylo výborné a dokonce nám po něm nic nebylo!

U salaše byl malý ovčácký pejsek, kterého si holky hnedka zamilovaly.

Vasil se synem...ach ta podoba:-)

Kříž nad salašemi.

Opuštěné budovy salaší měly zajímavou atmosféru.

Protože hlásí zhoršení počasí, scházíme z hřebene do vesničky Kvasy.

Cestou se však nezapomeneme pořádně vyrochnit v horské bystřině...

A nejen okoupat...vždyť jdeme do civilizace, né?

Just natural...:-)

V Kvasech nás chytla bouřka a protože nás nikde nechtěli nechat přespat (a nebo za to chtěli děsné prachy), přespali jsme na paloučku poblíž hlavní silnice.

*19.8.09* Ve středu jsme si dali oddych a šli jsme do restaurace dát si nějaké typické ukrajinské jídlo. Já s Verčou jsme měli chutné "maso po poloninsku"...

...zato ukrajinské halušky zklamaly:-)

V hospodě jsme se seznámili s ukrajincema z Kyjeva, kteří nás učili pít "hlubinou bombu". Ptáte se, co to je? Vezmete půllitr piva a panáka vodky, vodku ponoříte do piva a na ex vypijete...fakt bomba:-))

Po krátké ale intenzivní potyčce se strážcem přírodního parku jsme zakempili na břehu Černé Tisy. Moc příjemné místo.

*20.8.09* Je ráno, koník na louce před stany se už pase...

...hlídací kočka hlídá a my opouštíme Petra a Evu, kteří hlídají stany a míříme na Pietroš, který se tyčí 1500m nad údolím.

Průvoce nám dělá rodák z Kvasů Roman, který za prací jezdí do čech a proto umí krásně česky (...nadávat).

Na salaši si Tom zatroubil na troubu a předvedl tak místním bačům, že to jde:-)

Na salaši.

Stoupáme a potkáváme další stáda ovcí.

Přátelští psi nám tentokrát dokonce pomohli s obědem.

Naproti přes údolí vidíme majestátnou Bliznici a hřebeny Svidovce za ní.

A jsme nahoře! Značka hlásá nadmořskou výšku 2020m. Naproti nám se tyčí nejvyšší ukrajinská hora Hoverla (2060m) a za ní Černohorské pohoří.

Na Hoverlu jsme se nevydali, protože jsme slyšeli o přelidněnosti vrcholu. A taky to tak v teleobjektivu vypadalo. Jinak je však Hoverla moc pěkná hora!

Vrcholovka.

A ještě vyfotit 360° panorama z vrcholu bleskem zničené kapličky na vrcholu...

...povedlo se. Zleva vidíme Bliznici a Svidovec, pak údolí města Jasiňa, Hoverlu a černohorský hřeben a napravo se tyčí rozeklané vrcholky rumunské Maramuréše s nejvyšší horou Pop Ivan.

Při zpáteční cestě nám chodník sveřepě zablokovali tito darební koňové.

Překrásné hořce.

Poslední pohled na Bliznici.

Divoký Pop Ivan Maramurešský (1937m).

Stínové divadlo:-)

Při sestupu potkáváme další nezastavitelný stroj, který jel pro dřevo. Jeho řidič nás obdaroval chutivými jabky.

*21.8.09* Je pátek ráno, přesně dva týdny od doby, kdy jsme opustili naši vlast. Balíme se, loučíme s Romanem a vesničkou Kvasy a přes Rachov, Solotvinu a Ťačiv míříme autobusem na Mukačevo.

Když jedeme přes Solotvinu, jen nevěřícně hledíme na desítky obrovských paláců, které si tu staví místní aristokracie. Holt Ukrajina je zemí kontrastů.

Mukačevo je druhé největší město Zakarpatí. Nakupujeme suvenýry domů a o půlnoci odjíždíme do Čopu. Na hranici musíme platit nesmyslný nádražní poplatek a celníci chcou vidět vnitřky našich batohů- Schengenský prostor je bedlivě střežen. My však nejsme žádní pašeráci a tak opět vjíždíme na půdu našich slovenských sousedů.

*22.8.09* Cesta přes Slovensko ubíhá rychle a než se nadějeme, jsme doma.

Díky vám všem za dobrou a pohodovou partu a zase někdy příště ahoj!;-)